Celý svůj život jsem žila v mylné představě, že to, co si myslím, je pravda a že nejlepší přítel je tam venku. V obou věcech jsem se hluboce mýlila. Sice myšlením tvořím, ale pravda je relativní, a co víc, pro mě je dnes velký rozdíl mezi slovy myslím a vnímám.
A s tím druhým objevem. Každý z nás jsme výjimečný a neseme si své vlastní neopakovatelné příběh, a není tedy divu, že nikdo jiný nemůže zcela a plně pochopit naše prožitky. Naštěstí si po celý život v sobě každý z nás neseme svého životního přítele. Nenachází se mimo, ale uvnitř nás samých a tím přítelem je dech. Je s námi od prvního nádechu, kdy jsme se narodili a bude nás provázet až do toho posledního. Až do nedávna jsem ho považovala za něco samozřejmého a možná i proto, jsem se cítila tak osamělá.
V našich končinách se jako děti učíme jíst, chodit, mluvit, myslet, ale dýchat nás nikdo neučí. A přitom není proces v těle, který by dýchání neovlivňovalo. Dech toho dovede spoustu. Umí zahřát i ochladit, ukolébat i pěkně rozpálit. Dokáže nás vzít do srdce, do těla i mimo něj. Můžeme jen tak spolu být a vědomě dýchat nebo si s dechem můžeme hrát a společně objevovat. Ať už si ho jsme vědomi, nebo ne, vždycky tu pro nás bude v časech dobrých i méně příznivých. Je to jistota v nejisté době, je to nejvěrnější přítel, je to láska na celý život.