Nedávno se mi stala pro mnohé rodiče jistě dobře známá příhoda, o kterou bych se s Vámi ráda podělila. Vařila jsem večeři a syn s dcerou pobíhali po domě. Z ničeho nic šílený řev. Synovi na kluzké podlaze podjely ponožky, spadl na zadek a následně se udeřil hlavou o zem. Řvaní ovšem záhy vystřídal šok a lapání po dechu.
Nechala jsem přípravy večeře, vzala ho do náruče a odnesla pryč z místa činu. Začala jsem na něj pomaloučku mluvit a naivně si myslela, jak to pomůže, ale ono nic. Lapání po dechu stále pokračovalo a mě nic moc nenapadalo. Nakonec jsem mu navrhla, aby dýchal se mnou. Ze začátku nám to moc nešlo. Nadechovala jsem se nosem a vydechovala jsem ústy, a jak jsem ho tak držela, cítila jsem, jak mé pohyby těla se přenášejí na jeho, jak můj rytmus dechu přechází na něj. Prodlužovala jsem nádech i výdech a ono to začalo fungovat. Jeho dech se stával pravidelnější klidnější, až se po deseti patnácti minutách navrátil k přirozenému rytmu.
Nevím, zda to společné dýchání víc uklidnilo mě nebo jeho, ale cítím, že nás oba. A proč to vlastně píši, inu, protože i v tom podle mě spočívá kouzlo dechu. Je to nástroj, jež máme všichni bez rozdílu neustále u sebe a můžeme se o něj opřít v každodenních situacích.
A abych dokončila vyprávění, po celý zbytek večera jsme s manželem syna pozorovali, zda náhodou nemá otřes mozku. Naštěstí všechno dobře dopadlo. No jo, no, to jsou ty dětské vylomeniny.
Když na tu historku dnes vzpomínám, jsem ráda, že místo mateřského utěšování jsem tehdy sáhla po dechu.