Je mi 10 let, sedím u stolu v kuchyni a jsem připravená na šoulení rohlíčků. Už zase cítím ve vzduchu tu omamnou vůni vanilky, no vlastně vanilínu a vlašských oříšků. Jako každý rok je bojiště připravené. Vál je na svém místě, těsto, příborový nožík a plech leží na stole. Jestli to bude pohroma se, pozná již u prvního. Maminka ukrojí kolečko těsta a rozkrájí ho na pravidelné kostičky. A jde se na to. Nejdřív udělám malou kuličku a z ní pak váleček. „Vypadá to dobře.“, říkám mamince. Až na ty konečky, co se třepí. No nic ztrestám ho a těsto sním. Vynikající. Zkusím druhý a pak třetí, a buď se zlomí vejpůl při ohýbání, nebo se prostě vytřepí a praskne podél. Začíná být jasné, že ani letos to nebudou výstavní kousky, ale cukroví k sežrání. Plech zeje prázdnotou a já trestám každý nepovedený kousek. Smějeme se na celé kolo a bojujeme dál. Ani po půl hodině snahy se k formičkám neuchýlíme, neboť to považujeme za největší slabost. Pokračujeme stále dál, i když konec je kdesi v nedohlednu. Rohlíčky připravujeme stále podle stejného receptu stále stejným způsobem s nadějí, že letos se nám konečně povedou. Vábně nevypadají, ale ta chuť, když se obalí v cukru, je nezapomenutelná. Proto vůbec nechápu, jak se mi mohlo stát, že jsem je přestala péct.
Až před pěti lety, na popud soutěže o nejlepší andělský vanilkový rohlíček, jsme se hecla. Vyloupala jsem ořechy, co jsem dostala s vírou, že snad ještě nebudou hořké. A nebyly, teda některé. Na onen akt jsem si vybrala nejlepší možnou dobu. Anynka byla ve školce. Honzík se díval na pohádku a ani neprojevil zájem se přidat. Paráda. Místo louskáčku jsem doma našla jen paličku na maso, stačila. Manžel zrovna ten den pracoval z domu, tak jsem raději pod prkénko dala utěrku. Třeba to nebude tak slyšet, pomyslela jsem si v duchu. Na každý ořech jsem potřebovala 2 možná 3 rány, přeci jen už byly sušší. Skořápky létaly všude. Po chvíli mě synáček upozornil, že vůbec neslyší tu pohádku. Vytlučení zabralo trochu času, ale nemohlo to být tak hrozné, i malý to vydržel. Po video meetingu vešel do kuchyně manžel. Láskyplně se na mě podívala a jediné, co ze sebe dostal, bylo :„Miláčku, proč jsi mi neřekla, že jsi ty ořechy potřebovala již dnes. Mohl jsem ti je včera vyloupat.“ Z jeho výrazu ve tváři jsem pochopila, že můj výkon slyšeli i kolegové v Číně a Americe. „Ten svět je tak malý dneska.“ pomyslela jsem si tenkrát.
Pak už to šlo jako na drátku, namleli jsme se synem ořechy a udělali těsto. Četla jsem, že při zpracování se musí pracovat rychle a efektivně. Honzík se tak mohl jen dívat a přihrnovat mouku. Nadšený moc nebyl, ale pro jednou to přežil.
Následující den byl víkend, ideální příležitost, že někdo pohlídá děti a já budu mít prostor vytvarovat ty nejkrásnější rohlíčky. Doufala jsem, že vyberu do soutěže alespoň 20 kousků, které budou vypadat obstojně. Vyndala jsem těsto časně zrána a po obědě šla na to. Děti si hrály, manžel mi pustil vánoční písničky a ta pravá atmosféra by najednou tady. Dodržela jsem přesně stejný postup, jako když jsem byla malá. A najednou to šlo. Sledovala jsem ty malé dva raubíře, jak staví dům na pohovce, tančí a smějí se. Tvarovala jsem jeden rohlíček za druhým a myslela jsem na svoji maminku. Vzpomínala jsem, jak jsme se s vanilkáči rok co rok potrápily. Jak nám bylo krásně a jak jsem se každý advent těšila na pečení vánočního cukroví. A jak mi moc maminka chybí. Chvílemi jsem skoro, až plakala, ale moje děti mi nedaly šanci být smutná. Když jsem měla už celý plech, přidaly se ke mně a společně jsme dílo dokončily. Celým domem se linula ona božská vůně rohlíčků, o chuti ani nemluvím. Bylo to nostalgické. Uvědomila jsem si, že o tom jsou Vánoce a že vzpomínky, i když bolí, dokážou přenést člověka o mnoho let zpět a znovu prožít onu situaci, ale s daleko větším nadhledem a neuvěřitelnou láskou v srdci.
PS: V soutěži jsem se umístila na báječném 2. místě a od té doby vanilkové rohlíčky peču pravidelně.
