Tak jsem se zase jednou vydala do Brna, tentokrát kvůli odběru krve. V noci jsem se sice moc nevyspala a celkově jsem byla unavená, ale protože už jsem si domluvila v práci volno, děti jsme dali do školy dříve, dokonce jsem zvládla odebrat i potřebné vzorky a manžel se nabídl, že mi bude dělat šoféra, tak jsme vyrazili. Jediné volné místo na parkovišti jsme přejeli, a tak mě muž vyhodil před vchodem a sám šel pohledat jiné.
Po desetiminutovém bloudění a hledání odběrného místa jsem to našla, v maličké čekárně si odložila věci a vyčkala spolu s ostatními na příchod sestry. Mezitím se přiřítil manžel, který raději postával na chodbě. No samo, že poté, co jsem přišla na řadu, mi usměvavá sestřička vysvětlila, že jsem špatně a nasměrovala mě k jinému odběrnému místu.
Oproti té minulé tahle čekárna byla veliká a zpola plná lidí. Měla židle seřazené jako sedadla v divadle. U dveří jsem na stoleček položila žádanku a šla si přisednout k partnerovi. Vybrali jsme si místa uprostřed, abychom měli nejlepší možný výhled.
Jakmile jsem přišla na řada, ujala se mě milá sestřička, krev mi odebrala hned za vchodovými dveřmi na speciálním lehátku. Vzorečky pečlivě popsala a na otázku, zda mám počkat v čekárně, mi vysvětlila, že pokud neberu léky na ředění krve a kabelku si vezmu do druhé ruky, mohu odejít hned. Pozvolna jsem se zvedla a šla.
Z odběrového lehátka k mé 4. řadě 2. sedadlu to bylo zhruba 10 kroků. Ale během těch několika sekund, jakoby bych se vrátila o dekádu zpátky do vzpomínky na své první a doposud poslední darování krve. Kdy po dárcovství jsem cestou do čekárny skropila vlastní krví celou chodbu. Abych se umyla, potažmo po sobě uklidila onu spoušť, namířila jsem si to k umývárně, ale to už jsem viděla zářivé jiskření před očima a bylo mi jasné, že musím k zemi. Buď to udělám já, pomaleji a jemněji, nebo ten někdo ve mně za mě, sice rychleji a efektivněji, ale o bezbolestnosti jsem nebyla vůbec přesvědčená. A pak už si jen vzpomínám, jak se mi darování krve protáhlo o přibližně hodinu na lehátku, kde jsem popíjela sladký čaj a jedla sušenku a pak o to praní.
Takže, jak jsem tak kráčela a usedávala pozvolna na své místo, usmála jsem se na muže se slovy, „Potřebuju to rozdejchat.“ Bytostně jsem cítila, jak mi něco chybí, ten divný pocit v ruce, jako by mě někdo ukradl kus mě a do toho ten záblesk z minulosti. Sladkou kukuřičnou tyčinku jsem si nacpala do pusy, zapila to a zavřela jsem oči. Odřízla jsem se od všech lidí v čekárně, od svého manžela i svého zážitku. Zaměřila jsem se pouze na svůj dech. Bylo tam ticho, klid, jen já a můj dech. Jen nádech a výdech, nic víc, nic míň. Po pár minutách jsem otevřela oči a své lásce pověděla, „Už můžeme jít.“
Někdy mám pocit, že se nám v životě dějí některé věci, situace a události stále znovu a znovu a my nevíme a lámeme si hlavu. Možná je to však jen příležitost, je znovu prodýchat.