S Breathworkem jsem se seznámila loni na podzim. V té době jsem se zajímala o psychedelika. Byla jsem fascinovaná, co umí a dokážou s lidskou psychikou, jak umí pomoci při léčbě i tím, že se vlastně rituálně používala napříč kontinenty po tisíciletí a toužila jsem to zažít.
Osobně jsem nikdy neužívala žádné návykové ani jiné látky, nekouřím a maximálně si občas dám skleničku vína. Celý život jsem si vystavěla na vzdělání a práci hlavou, čímž jsem se úplně odpojila od těla, sny vystřídaly povinnosti, zdraví nahradila nemoc, možnosti se přetočili do pravděpodobnosti, přátele vystřídala samota, uvolnění přehlušilo napětí, vnímání vytlačilo neustálé přemýšlení, jistotu vystrnadily pochybnosti.
Na psychedelikách mě vlastně nejvíce zaujal fakt, že stačil mnohdy jeden jediný zážitek, který může účastníkům změnit náhled na svět. A tak jsem začala hledat informace. Nic mně však neoslovilo natolik, abych tu myšlenku rozvinula dál. Možná to byl i strach, neboť ne všechny zážitky z Výletů, byly z ohlasů pozitivní a do zahraničí jsem se nechystala.
V té době jsem už měla za sebou řadu seberozvojových kurzů a vědomě jsme na sobě pracovala. Každý z těch absolvovaných seminářů mě něco naučil, někam popostrčil či s někým seznámil. Nejvýraznější posun jsem vnímala v poznání, že můžu v představách prožít zážitky, které se nikdy nestaly a naplní mě stejnými pocity, jako skutečné vzpomínky. A jestliže je nádoba plná, těžko do ní nacpu něco nového, a tudíž má nenávist, bolest a zloba musí ven, a že existují různé způsoby, jak tomu jít naproti.
A protože náhody neexistují, tak jsem se na jednom online kongresu zaposlouchala do prezentace Ester Kozlovské, která mluvila o práci s dechem. Zaujalo mě to a přihlásila jsem se na její Breathwork meditace. Líbilo se mi, že dýchání šlo realizovat večer, z domu a jednalo se o pravidelné setkávání. Protože i dobré víno potřebuje čas k tomu, aby vyzrálo.
Chodila jsem každé úterý večer, i když mi moc nešlo dostat se z hlavy. A když jsem se z ní dostala, měla jsem fyzické projevy jako ledové ruce, ztuhlost končetin a do toho pořád to vyschlo v hrdle nebo naopak šílené slintání. Zaujala mě však myšlenka o mě beze mě. Děje se i přes to, že to není vidět a děje se, i když se nesnažím, nevím a jen jsem. Nemluvě o pocitu NIC při zádrži dechu. To prázdno a přesto ten tlukot srdce a živost.
Pozvolna mi přestalo vadit, že ostatní účastníci po sezení popisují své neuvěřitelné zážitky a přijala jsem, že já to mám jinak. Občas se mi poštěstilo při některém dýchání něco útržkovitě vidět, lehce se uvolnit a prožít své tělo. Z úterních setkáních jsem si udělala takový svůj sebepoznávací rituál bez očekávání. Smyslem bylo „pouze“ uvolnit se, oprostit se od všednodenních povinností a pustit otěže. Svoje zážitky jsem si začala zachycovat a doufala, že s nimi se navrátí i má ztracená kreativita.
Proto když jsem měla možnost zažít setkání s dechem na živo s Ester, neváhala jsem. Nakonec jsem byla dost překvapená, jak se to diametrálně liší od onlinu, a abych byla upřímná, bezpečněji jsem se cítila doma v prostředí, které znám a sama za sebe. Na projevy ostatních účastníků jsem tehdy připravena nebyla a neuměla jsem s tím pracovat. I přesto to však pro mě byl cenný zážitek, jehož nelituji.
Zlom nastal při jednom úterním breathworku, kdy jsem byla všechno a nic. Rozpadla jsem se na jednotlivé molekuly. Viděla jsem celý svět jako atomy a cítila jsem, že jsem dcerou matky Země a otce Vesmíru. Vnímala jsem, že já jsem ten dar, už moje existence je dokonalých spojením těchto dvou světů, že mám hlavu v oblacích a druhá polovina mého těla je na Zemi. Tohle byl slovy jen těžko popsatelný zážitek, jež mě uchvátil a namotivovala pokračovat.
Jednou navečer jsme si s manželem povídali o tom, čeho mám moc a jakou práci bych chtěla dělat, protože evidentně finanční analytik to není. A pamatuji, jak mu to líčím, co bych chtěla a co mě baví, že si nechci vybrat jen jednu věc, až se nakonec zastavím a povídám, já bych ráda dělala facilitátora breathworku.
O ročním kurzu jsem už dávno věděla ale, říkala jsem si, ani jedno z toho neumím – o onlinu nevím nic, nemám ani profil na facebooku, střežím si své soukromí jako oko v hlavě, když jdou všichni vpravo, já jdu vlevo, moc mluvím, jsem příliš aktivní, a tak bych mohla pokračovat. Nicméně jak čas plynul a skončili veřejné breathworky s Ester, začalo mi to chybět. Přihlásila jsem se na Breathing space a čekala, zda mně to přejde, ale nepřešlo. A co víc, když jsem na Healing festivalu odešla uprostřed breathworku kvůli, kterému jsem tam jela, tak jsem odešla s pocitem, neboj tenhle dýchánek sice zmeškáš, ale víš, kolik jich za ten roční kurz stihneš. A tak jsem se přihlásila.