Větrný deník

Při přípravě Breathworku DO NEZNÁMA i já vstupuji do nového a nepoznaného prostoru. Píšu stejnojmennou báseň.

Už ani nevím, co mě to popadlo. Nikdy jsem nenapsala ani sloku. A teď se snažím o rýmování. Říkala jsem si, mnohdy se stěží dokážu vymáčknout a to mám k dispozici tisíce slov. Jak to asi udělám ve verších? Co když to bude úplný blábobol, ale určitou část mě láká představa, co z toho může vzniknout.

Navíc už od mala obdivuji básníky, jež několika trefně zvolenými slůvky vystihnou myšlenku, pocit a zároveň je píší květnatým jazykem, nádherně se čtou, a je v tom autorova duše.

Sbírám odvahu, co můžu ztratit? Čas? Nebude to perfektní? Nebude se líbit? Bude to nesmysl? Možná ano a třeba taky ne. Začínám pokládat slova na papír. Dýchám a nechávám se vést. Uvidím, kam se skládání do čtvrtečního Breathworku vyvine. Tady jsou první dva verše básně:

Do neznáma

Do neznám volám,

trochu se bojím,

…

Tak jsem se zase jednou vydala do Brna, tentokrát kvůli odběru krve. V noci jsem se sice moc nevyspala a celkově jsem byla unavená, ale protože už jsem si domluvila v práci volno, děti jsme dali do školy dříve, dokonce jsem zvládla odebrat i potřebné vzorky a manžel se nabídl, že mi bude dělat šoféra, tak jsme vyrazili. Jediné volné místo na parkovišti jsme přejeli, a tak mě muž vyhodil před vchodem a sám šel pohledat jiné.

Po desetiminutovém bloudění a hledání odběrného místa jsem to našla, v maličké čekárně si odložila věci a vyčkala spolu s ostatními na příchod sestry. Mezitím se přiřítil manžel, který raději postával na chodbě. No samo, že poté, co jsem přišla na řadu, mi usměvavá sestřička vysvětlila, že jsem špatně a nasměrovala mě k jinému odběrnému místu.

Oproti té minulé tahle čekárna byla veliká a zpola plná lidí. Měla židle seřazené jako sedadla v divadle. U dveří jsem na stoleček položila žádanku a šla si přisednout k partnerovi. Vybrali jsme si místa uprostřed, abychom měli nejlepší možný výhled.

Jakmile jsem přišla na řada, ujala se mě milá sestřička, krev mi odebrala hned za vchodovými dveřmi na speciálním lehátku. Vzorečky pečlivě popsala a na otázku, zda mám počkat v čekárně, mi vysvětlila, že pokud neberu léky na ředění krve a kabelku si vezmu do druhé ruky, mohu odejít hned. Pozvolna jsem se zvedla a šla.

Z odběrového lehátka k mé 4. řadě 2. sedadlu to bylo zhruba 10 kroků. Ale během těch několika sekund, jakoby bych se vrátila o dekádu zpátky do vzpomínky na své první a doposud poslední darování krve. Kdy po dárcovství jsem cestou do čekárny skropila vlastní krví celou chodbu. Abych se umyla, potažmo po sobě uklidila onu spoušť, namířila jsem si to k umývárně, ale to už jsem viděla zářivé jiskření před očima a bylo mi jasné, že musím k zemi. Buď to udělám já, pomaleji a jemněji, nebo ten někdo ve mně za mě, sice rychleji a efektivněji, ale o bezbolestnosti jsem nebyla vůbec přesvědčená. A pak už si jen vzpomínám, jak se mi darování krve protáhlo o přibližně hodinu na lehátku, kde jsem popíjela sladký čaj a jedla sušenku a pak o to praní.

Takže, jak jsem tak kráčela a usedávala pozvolna na své místo, usmála jsem se na muže se slovy, „Potřebuju to rozdejchat.“ Bytostně jsem cítila, jak mi něco chybí, ten divný pocit v ruce, jako by mě někdo ukradl kus mě a do toho ten záblesk z minulosti. Sladkou kukuřičnou tyčinku jsem si nacpala do pusy, zapila to a zavřela jsem oči. Odřízla jsem se od všech lidí v čekárně, od svého manžela i svého zážitku. Zaměřila jsem se pouze na svůj dech. Bylo tam ticho, klid, jen já a můj dech. Jen nádech a výdech, nic víc, nic míň. Po pár minutách jsem otevřela oči a své lásce pověděla, „Už můžeme jít.“

Někdy mám pocit, že se nám v životě dějí některé věci, situace a události stále znovu a znovu a my nevíme a lámeme si hlavu. Možná je to však jen příležitost, je znovu prodýchat.

Nedávno se mi stala pro mnohé rodiče jistě dobře známá příhoda, o kterou bych se s Vámi ráda podělila. Vařila jsem večeři a syn s dcerou pobíhali po domě. Z ničeho nic šílený řev. Synovi na kluzké podlaze podjely ponožky, spadl na zadek a následně se udeřil hlavou o zem. Řvaní ovšem záhy vystřídal šok a lapání po dechu.

Nechala jsem přípravy večeře, vzala ho do náruče a odnesla pryč z místa činu. Začala jsem na něj pomaloučku mluvit a naivně si myslela, jak to pomůže, ale ono nic. Lapání po dechu stále pokračovalo a mě nic moc nenapadalo. Nakonec jsem mu navrhla, aby dýchal se mnou. Ze začátku nám to moc nešlo. Nadechovala jsem se nosem a vydechovala jsem ústy, a jak jsem ho tak držela, cítila jsem, jak mé pohyby těla se přenášejí na jeho, jak můj rytmus dechu přechází na něj. Prodlužovala jsem nádech i výdech a ono to začalo fungovat. Jeho dech se stával pravidelnější klidnější, až se po deseti patnácti minutách navrátil k přirozenému rytmu. 

Nevím, zda to společné dýchání víc uklidnilo mě nebo jeho, ale cítím, že nás oba. A proč to vlastně píši, inu, protože i v tom podle mě spočívá kouzlo dechu. Je to nástroj, jež máme všichni bez rozdílu neustále u sebe a můžeme se o něj opřít v každodenních situacích.

A abych dokončila vyprávění, po celý zbytek večera jsme s manželem syna pozorovali, zda náhodou nemá otřes mozku. Naštěstí všechno dobře dopadlo. No jo, no, to jsou ty dětské vylomeniny.

Když na tu historku dnes vzpomínám, jsem ráda, že místo mateřského utěšování jsem tehdy sáhla po dechu.

Celý svůj život jsem žila v mylné představě, že to, co si myslím, je pravda a že nejlepší přítel je tam venku. V obou věcech jsem se hluboce mýlila. Sice myšlením tvořím, ale pravda je relativní, a co víc, pro mě je dnes velký rozdíl mezi slovy myslím a vnímám.

A s tím druhým objevem. Každý z nás jsme výjimečný a neseme si své vlastní neopakovatelné příběh, a není tedy divu, že nikdo jiný nemůže zcela a plně pochopit naše prožitky. Naštěstí si po celý život v sobě každý z nás neseme svého životního přítele. Nenachází se mimo, ale uvnitř nás samých a tím přítelem je dech. Je s námi od prvního nádechu, kdy jsme se narodili a bude nás provázet až do toho posledního. Až do nedávna jsem ho považovala za něco samozřejmého a možná i proto, jsem se cítila tak osamělá.

V našich končinách se jako děti učíme jíst, chodit, mluvit, myslet, ale dýchat nás nikdo neučí. A přitom není proces v těle, který by dýchání neovlivňovalo. Dech toho dovede spoustu. Umí zahřát i ochladit, ukolébat i pěkně rozpálit. Dokáže nás vzít do srdce, do těla i mimo něj. Můžeme jen tak spolu být a vědomě dýchat nebo si s dechem můžeme hrát a společně objevovat. Ať už si ho jsme vědomi, nebo ne, vždycky tu pro nás bude v časech dobrých i méně příznivých. Je to jistota v nejisté době, je to nejvěrnější přítel, je to láska na celý život.

S Breathworkem jsem se seznámila loni na podzim. V té době jsem se zajímala o psychedelika. Byla jsem fascinovaná, co umí a dokážou s lidskou psychikou, jak umí pomoci při léčbě i tím, že se vlastně rituálně používala napříč kontinenty po tisíciletí a toužila jsem to zažít.

Osobně jsem nikdy neužívala žádné návykové ani jiné látky, nekouřím a maximálně si občas dám skleničku vína. Celý život jsem si vystavěla na vzdělání a práci hlavou, čímž jsem se úplně odpojila od těla, sny vystřídaly povinnosti, zdraví nahradila nemoc, možnosti se přetočili do pravděpodobnosti, přátele vystřídala samota, uvolnění přehlušilo napětí, vnímání vytlačilo neustálé přemýšlení, jistotu vystrnadily pochybnosti. 

Na psychedelikách mě vlastně nejvíce zaujal fakt, že stačil mnohdy jeden jediný zážitek, který může účastníkům změnit náhled na svět. A tak jsem začala hledat informace. Nic mně však neoslovilo natolik, abych tu myšlenku rozvinula dál. Možná to byl i strach, neboť ne všechny zážitky z Výletů, byly z ohlasů pozitivní a do zahraničí jsem se nechystala. 

V té době jsem už měla za sebou řadu seberozvojových kurzů a vědomě jsme na sobě pracovala. Každý z těch absolvovaných seminářů mě něco naučil, někam popostrčil či s někým seznámil. Nejvýraznější posun jsem vnímala v poznání, že můžu v představách prožít zážitky, které se nikdy nestaly a naplní mě stejnými pocity, jako skutečné vzpomínky. A jestliže je nádoba plná, těžko do ní nacpu něco nového, a tudíž má nenávist, bolest a zloba musí ven, a že existují různé způsoby, jak tomu jít naproti. 

A protože náhody neexistují, tak jsem se na jednom online kongresu zaposlouchala do prezentace Ester Kozlovské, která mluvila o práci s dechem. Zaujalo mě to a přihlásila jsem se na její Breathwork meditace. Líbilo se mi, že dýchání šlo realizovat večer, z domu a jednalo se o pravidelné setkávání. Protože i dobré víno potřebuje čas k tomu, aby vyzrálo. 

Chodila jsem každé úterý večer, i když mi moc nešlo dostat se z hlavy. A když jsem se z ní dostala, měla jsem fyzické projevy jako ledové ruce, ztuhlost končetin a do toho pořád to vyschlo v hrdle nebo naopak šílené slintání. Zaujala mě však myšlenka o mě beze mě. Děje se i přes to, že to není vidět a děje se, i když se nesnažím, nevím a jen jsem. Nemluvě o pocitu NIC při zádrži dechu. To prázdno a přesto ten tlukot srdce a živost. 

Pozvolna mi přestalo vadit, že ostatní účastníci po sezení popisují své neuvěřitelné zážitky a přijala jsem, že já to mám jinak. Občas se mi poštěstilo při některém dýchání něco útržkovitě vidět, lehce se uvolnit a prožít své tělo. Z úterních setkáních jsem si udělala takový svůj sebepoznávací rituál bez očekávání. Smyslem bylo „pouze“ uvolnit se, oprostit se od všednodenních povinností a pustit otěže. Svoje zážitky jsem si začala zachycovat a doufala, že s nimi se navrátí i má ztracená kreativita. 

Proto když jsem měla možnost zažít setkání s dechem na živo s Ester, neváhala jsem. Nakonec jsem byla dost překvapená, jak se to diametrálně liší od onlinu, a abych byla upřímná, bezpečněji jsem se cítila doma v prostředí, které znám a sama za sebe. Na projevy ostatních účastníků jsem tehdy připravena nebyla a neuměla jsem s tím pracovat. I přesto to však pro mě byl cenný zážitek, jehož nelituji.

Zlom nastal při jednom úterním breathworku, kdy jsem byla všechno a nic. Rozpadla jsem se na jednotlivé molekuly. Viděla jsem celý svět jako atomy a cítila jsem, že jsem dcerou matky Země a otce Vesmíru. Vnímala jsem, že já jsem ten dar, už moje existence je dokonalých spojením těchto dvou světů, že mám hlavu v oblacích a druhá polovina mého těla je na Zemi. Tohle byl slovy jen těžko popsatelný zážitek, jež mě uchvátil a namotivovala pokračovat. 

Jednou navečer jsme si s manželem povídali o tom, čeho mám moc a jakou práci bych chtěla dělat, protože evidentně finanční analytik to není. A pamatuji, jak mu to líčím, co bych chtěla a co mě baví, že si nechci vybrat jen jednu věc, až se nakonec zastavím a povídám, já bych ráda dělala facilitátora breathworku.

O ročním kurzu jsem už dávno věděla ale, říkala jsem si, ani jedno z toho neumím – o onlinu nevím nic, nemám ani profil na facebooku, střežím si své soukromí jako oko v hlavě, když jdou všichni vpravo, já jdu vlevo, moc mluvím, jsem příliš aktivní, a tak bych mohla pokračovat. Nicméně jak čas plynul a skončili veřejné breathworky s Ester, začalo mi to chybět. Přihlásila jsem se na Breathing space a čekala, zda mně to přejde, ale nepřešlo. A co víc, když jsem na Healing festivalu odešla uprostřed breathworku kvůli, kterému jsem tam jela, tak jsem odešla s pocitem, neboj tenhle dýchánek sice zmeškáš, ale víš, kolik jich za ten roční kurz stihneš. A tak jsem se přihlásila.